pondělí 11. ledna 2010

Leden

4.1. mi zase začala škola, Pepa ten se z toho vyvlík, a tak už teď „pouze“ pracuje. Já pokračuju v General English. Budu ji mít následujících 10 týdnů, večer, od 16:00 do 20:30. Snad se mi podaří najít nějakou práci přes den, říkala jsem si pro sebe a hle hned v pondělí jsem volala do restaurace, která je kousek od nás na Coogee Beach, a kam jsem před pár dny šla se cv a hned v pondělí mě pozvali na pohovor a hned v úterý večer jsem tam šla na trial a hned po práci mi majitel oznámil, že ok, že můžu nastoupit. Supeeer. No jo, ale chtěl by, abych pracovala večer od 17:00 a to já co? To já nemůžu. Kvůli škole, která mi končí v půl 9 (i když náš kantor Frank nás pouští o dost dřív:o), ale i tak je to pozdě. A tak tam tedy prozatím budu pracovat o víkendech…a pak se uvidí. Nejvtipnější na tom, ale je, že z restaurace (jmenuje se The Spit) se mi ozvali už 1.1., ale já jsem neslyšela zvonění a tak mi nechali zprávu, ať jim zavolám zpět, jenže mně se do toho moc nechtělo, a tak jsem jim volala až v to pondělí. Kdybych se jim ozvala o den o dva dřív, tak bych si tu školu nepřehazovala na večer, protože bych pracovala…No, shoda náhod:o)…Tak aspoň, že tam budu moct být o víkendech…práci přes den budu hledat dál…

V sobotu 8.1. jsme s Pepovými kolegy jeli mrknout na dračí lodě do Wyongu, což je město cca 100 km severně od Sydney. Na nedalekém Tuggerah Lake se konal turnaj těchto lodí, jehož se účastnil i jeden z Pepových kolegů z pekárny a my tam proto nemohli chybět:o).



Po turnaji jsme pak jeli do městečka The Entrance, které je kousek od Wyongu, na ryby. Pepa ještě prut nemá (ale brzo si ho pořídí:o), ale jeho kolega Honza, od kterého tenkrát dostal toho kapra, rybaří rád, a proto má prutů několik, a tak Pepovi jeden půjčil. Já tam byla tak hodinu a půl, protože jsem musela jet na šestou do práce. Pepa mi půjčil auto a poprvé jsem tak jela sama:o)..









V neděli 9.1. jsme odpoledne jeli na Maroubra Beach, kde jsme se vyblbli ve vlnách a pak si udělali BBQ.

Další dny jsem hledala práci – jak jinak, ale moc se mi nedařilo. Chtěla jsem pracovat v kavárně, příp. restauraci a i mě do dvou (možná i víc, nějak si to nepamatuju, radši:o) pozvali na zkoušku, ale pak mi pokaždé po první směně řekli: Jo, dobrý, ale už nechoď, už Tě nepotřebujeme…ale důvod nikdy neřekli…prostě mě pozvali na zkoušku, zaučili a pak se rychle rozloučili. A co je na tom nejhorší, zkoušky jsou zadarmo – takže tam jdete, pracujete pár hodin (nemělo by to být víc než 4 hodiny, ale někde je to i 6 a víc – holt všude se na předpisy s prominutím sere, i v Austrálii), pak vám řeknou, jestli jo nebo ne (ale i když řeknou jo, práci ještě nemáte jistou, kdykoli vás můžou vyhodit). Většinou si vás pak ještě pozvou na jednu, dvě další směny a pak vám poděkují a nazdar. Někde se to dělá i tak, že majitelé mají skupinu stálých zaměstnanců, ale zvou si nové zájemce na zkoušku, ti jim tam pracují těch pár hodin „for free“ a pak je prostě vyhodí…a přesně takhle tu šetří na nákladech…Ale i přesto jsem pořád chtěla pracovat v pohostinství, naivka no:o)…odradil mě od toho ale majitel kavárny, kam jsem navíc přišla na doporučení (na to se tu děsně dá:o), když mi řek: „Jojo, hledáme lidi, hledáme“. Pak mi popsal, jak to tam funguje, jaké jsou peníze atd. atd. a „Přijď příští pátek na zkoušku“. Příští pátek jsem přišla na zkoušku, pozdravím a on říká: „Jééé, ty jsi tady, aha…no..víš…ta holka, co tě tu měla mít na starosti, tak ta tu není a nepřijde..tak já ti příští po, příp. út zavolám (pokud vám někdo v Austrálii řekne, že zavolá, nikdy nezavolá)..jo a sorry, že jsem ti to nedal vědět už včera, já byl unavenej…“ Tak přesně v tomhle okamžiku jsem se utvrdila v tom, že pracovat v pohostinství už nikdy nechci, protože tohle prostě nemám zapotřebí (byť se zákazníky jsem si pokaždé skvěle pokecala:o), to byly snad jediné světlé okamžiky téhle odstrašující práce….)…A navíc ani peníze nebyly pořádný…

Práci v restauraci, o které jsem psala výše, jsem pak taky pověsila na hřebík, neb jsem od jedné kolegyně z Francie zjistila, že pan majitel neplatí..Takže vy tam pracujete, pracujete, ale peníze? Ty nikdy neuvidíte…Takovéhle jednání tu ale také není nic neobvyklého. Mně se to sice nestalo, ale než se nervovat, jestli mi za práci zaplatí nebo ne, tak na to už opravdu nemám nervy…

Nechci, aby to teď vyznělo tak, že se tu všichni takhle chovají, možná jsem neměla štěstí na lidi, možná je chyba u mě (i když i pár mých kamarádů mělo podobné problémy), ale jedno je jisté – lidí je v Sydney už strašně moc…a skoro všichni se ptají po práci v pohostinství..majitelé si tak mohou vybírat ze stovek zájemců a tím i snižovat mzdu, která je mnohdy pod hranicí minimální mzdy, ale tím se tu nikdo netrápí….

Začala jsem tedy hledat jinde….zavolala jsem do pekárny, kde pracuje Pepa (ale momentálně nikoho nehledají) a zaměřila jsem se i na práce jako housekeeper (výpomoc v domácnosti) a doufala, že už konečně něco klapne, protože bez práce je to jednak nuda a jednak vám utíkají úspory, jež jste si těžce vydělali v Čechách:o)…

Protože tento příspěvek píši až v únoru:o), tak už teď prozradím, že mi záhy po kontaktování pár rodin hledajících housekeepera vyšla práce v jedné rodině, která bydlí v brutálně velkém baráku ve čtvrti, kde o peníze nouze opravdu není:o). Je to moc milá rodina s třemi syny v pubertálním věku, kam chodím třikrát týdně v po, st a pá na celkem 15 hodin. Pak mi klapla ještě práce u jedné paní s malým synem, která ale bydlí v bytě, a tak nepotřebuje tolik hodin, takže tam budu chodit tak jednou týdně (dvakrát do měsíce) na 2-3 hodiny. Nejlepší na téhle práci je to, že ty ženský mají známý, a někteří z nich taky hledají housekeepery, takže když jsou s vámi spokojení, předají jim kontakt a práce se tak postupně nabaluje…Přes tu první paní pravděpodobně klapne práce u jedné její kámošky, která taky bydlí v baráku, a přes tu druhou už práce klapla…je to u jednoho pána, co bydlí v bytě, takže nepotřebuje tolik hodin (bude to taky tak dvakrát do měsíce na 2-3 hodiny)..ale lepší něco než nic…Chtěla a potřebovala bych ale pracovat víc, a proto se po práci stále ptám a snad už mi něco vyjde i na volné úterky a čtvrtky:o)...Když nad touhle prací teď přemýšlím, tak to sice není nic super skvělého, ale peníze jsou pěkný, lidi milí, pokecají s vámi, poslechnou si vás a je to pohoda – i přes to, že jde o práci fyzickou. Uděláte, co udělat musíte a jdete si po svém. A i když jsem vysávání, mytí nádobí, odnášení odpadků atd. nikdy neměla v lásce, tady mi to nevadí…možná je to tím, že mi za to platí:o)…možná tím, že je to jedna z prací, jež se tu dá dělat, neb vybírat si nemůžete…nevím…nicméně, největší problém pro mě představovalo zbavení se předsudku, že někomu naprosto neznámému překračuju práh domu a pomáhám mu s pracemi v domácnosti, vysávám jeho vysavačem, peru jeho prádlo atd. To mi za začátku přišlo děsně divný. Teď už ale ne. Tady je to totiž naprosto normální – nikdo se nepozastavuje nad tím, že zaměstnává housekeepera, zahradníka, dívku k dětem atd…prostě vás přijmou jako příslušníka rodiny se vším všudy…A tak to má být:o)

Abych ale pořád nemluvila o práci, tak tady je přehled dalších pěkných výletů podniknutých v lednu včetně Australia Day 26.1. následovaného mými narozeninami 27.1.:o)…- slavilo se společně:o).

23.1. jsme s Pepovými kolegy z pekárny Honzou a Zbyňďou vyrazili na rybářskou řeku v poměrně vzdálené Berimě (zhruba 160 km jihozápadně od Sydney), kde jsou kapři, kteří brali (ale brutálně) až když se setmělo, takže na to kluci moc neviděli:o)…




26.1. slavili Australani, jak jsem se již zmínila, svůj národní svátek Australia Day, kdy se v přístavu koná přehlídka plachetnic, nad přístavem přelétávají stíhačky, všichni lidé vypadají jako australské vlajky:o), ve městě je mraky koncertů, pouličních kejklířů a prodavačů všeho možného i nemožného a vše je v noci ukončeno ohňostrojem. My jsme se šli s Pepou podívat na Circular Quay, kde jsme koukli na koncert rockové skupiny, poté jsme se sešli se Zbyňďou a zamířili do Darling Harbouru na ohňostroj. Nakonec jsme skončili v jednom místním baru, kde byl bezva barman, takovej správnej týpek:o), a tak se s ním kluci museli nechat vyfotit:o).



Den po Australia Day jsem měla narozeniny, dostala jsem skvělej dort, kytku a peněžní příspěvek na parfém a nějaký pěkný šaty:o)…



V sobotu 30.1. jsme vyrazili do Koala Parku v severním Sydney, kde jsme konečně na vlastní oči viděli koaly, klokany, wombaty atd. Nejlepší byli klokani, nechali se hladit, krmit, Pepa jednomu podal i ruku:o).



V neděli jsme pak jeli na pláž, jejíž název se nám fakt líbí, Curl Curl:o) a která je v severním Sydney. Tam jsem si poprvé sjela na bodyboardu a bylo to super…Pak jsme ale na břehu našli medúzy s modrým ocasem a pár lidí bylo požahaných, tak už se mi do vody nechtělo, ale Pepa prokázal svou odvahu a šel:o) a naštěstí ho nic nežahlo…Tyhle modrý mrchy asi nebudou nijak nebezpečný, ale žahnutí asi pěkně pálí.



V lednu jsme také viděli zatím největší vlny ze všech. Šli jsme se koupat, ale jakmile jsme přišli na pláž, věděli jsme, že je zle:o). Půlka pláže byla pod vodou, lidi na to nevěřícně koukali, velká většina seděla pod stříškou v bezpečné vzdálenosti od moře, koupat se nemohlo. Pepa, porušovatel zákazů a pravidel:o), se ale koupat šel. Zanedlouho ale zjistil, že nemůže zpátky, neb ho proud unáší dál a dál do moře a tak požádal o pomoc surfistu (ti byli v pohodě, když chtěli ven z vody, „jen“ se svezli na surfu, plavce ale proud unášel), ale moc to nepomohlo, a tak surfista zamával surfem na zachranáře a ten pro Pepu plaval na surfu a pak oba připlavali ke břehu (dodneška si z Pepy dělám srandu, jak tam na tom surfu tak pěkně plavali, tělo na tělo:o). Nejhorší na tom ale bylo, že já jsem celou tu dlouhou dobu nevěděla, kde Pepa je a co se s ním stalo, až jsem ho viděla, jak si to na tom surfu přistál na břehu…Už jsem si představovala, že je mrtvej někde na dně a co budu dělat, co řeknu rodičům atd. atd….no příšerný…na to mi Pepa řek, že jsem se bát nemusela a že to na tom surfu bylo super a že si ho koupí a naučí se na něm..:o). No tak, nezabili byste ho?...

Nejvtipnější na velkých vlnách bylo ale asi to, že v tzv. přílivovém bazénu (tj. bazén se slanou vodou, který se plní při přílivu a nachází se na okraji snad všech větších pláží) lidé neplavali, nýbrž postávali po obvodu a čekali, až přijde vlna a do toho bazénu je doslova smete. A pak zase vylezli a počkali na vlnu a pak všichni popadali a pak zase znovu a takhle se tam bavili snad celé dopoledne, dokud se vlny nezklidnily. Australani jsou vážně blázni:o)







Žádné komentáře:

Okomentovat